Těhotenství 1., 2., ....,6. (2.část)
Při zpáteční cestě domů jsem přemýšlela co se bude dít. Doma už na mě čekal syn s babičkou. Sakra! Co mám říct synovi? Že se sestřičky nedočká? Babička při pohledu na mě věděla, že je zle. Nechtělo se mi ani mluvit, ani plakat, byla jsem jak stín. Ještě téhož dne jsem nastoupila do nemocnice na vyvolání porodu ve 22.týdnu těhotenství. Začali mi vyvolávat porod, na který mé tělo nebylo připraveno. Natož duše. Cítila jsem pohyby té malinké. Hrozně jsem se jí omlouvala, ale neměla jsem jiné východisko. Doktoři mě ujišťovali že by umřela dříve, než by přišel termín porodu. Že bych jí ani nedonosila. Tak obrovské byly vady. Vady měla snad na každém orgánu v tělíčku.. nebo ty orgány, životně důležité vůbec neměla..To sakra nikdo neviděl dříve????? Pouze si mě přehazovali jak horký brambor. Ještě dnes jsem neskutečně nasraná!!! Kontrakce začaly sílit. Rozhodla jsem se pro epidurál. Napíchavali mi ho snad na šestkrát. Když jsem měla epidurál u císařského řezu, nic mě nebolelo, všechno šlo jak po másle. A teď? Síla! Myslela jsem že se ho vzdám. Už bych si v životě do zad nenechala nic píchat. Dodnes mě v místě pichu bolí záda. Ovšem pak přišly skutečné bolesti, dříve jsem je nezažila. Tělo, které nebylo připraveno, mi to dávalo pěkně sežrat. Po prořvané noci, a když říkám prořvané, tak myslím proječené bolestí..Unavenou , mě ráno přišel zkontrolovat doktor. Otevření bylo dostatečné. Malé, ale dostatečné. Píchli vodu.. Pak už to šlo rychle. Po 16 hodinách to šlo rychle. Pak přišla úleva, ta fyzická. Bolest byla pryč. Než jsem usnula únavou, ještě jsem slyšela doktora jak říká, že mě bodou muset vyčistit a že to vypadá, ze mi praskla jizva po císařském řezu. Bylo mi to jedno... Nechtěla jsem se probudit... Unavená, vysílená, jsem poprosila lékaře, ať mi vyndaji tu věc ze zad, až budu spát. Nedovedla jsem si představit, že by mi to vytahovali ,, za živa,,. Jizva vydržela. Příjezd domů byl zvláštní, citila jsem se tak prázdná, jako by mi někdo vyrval kus srdce... Syn, který mě čekal, mi malinko zvedl náladu, chtěla jsem být jen a pouze s ním. S nikým jiným. Přes den jsem se soustředila na syna, to bylo fajn. Ale ven jsem vyšla asi až po 14.dni.. Hrozně jsem se bála že budu muset vysvětlovat lidem kde mám bříško, bylo to přece jen už vidět. Naneštěstí se nikdo neptal.. Nástup zpět do práce? Ne!!!!! Vím, že tam věděli, co se stalo, ale jako bych na čele měla napsáno, zeptej se mě! To neee!! Co jim budu vykládat a o čem s nima mám mluvit? Přišlo mi že se semnou nedá mluvit, třeba o počasí. I to počasí mi přišlo jako začátek rozhovoru mířící na mé utrpení. Po čase manžel odjel za prací. Jezdil tak celou dobu, ale vždy, když mi bylo úzko, byl u mě, nebo se snažil dorazit domů co v nejbližším termínu. Nikdy mi nevadilo že cestuje, ba naopak jsme si byli vzácní. Ale jako by se ve mě karta obrátila, po tom všem. Jedinou věcí, čím jsem si byla jistá bylo, ze další těhotenství už nepodstopim,nikdy!!! Jestli jsem dříve psala že jsem nezdravě upnula na syna, tak teď to bylo až nechutné. Veškerý svůj čas jsem věnovala jemu. Pokud přišla babička,která ho miluje, a chtěla ho vzít ven, vždy jsem našla důvod proč to nejde. Přece nebude s babičkou, když může být semnou! Co když jí začne mít radši? Doslova mi začalo hrabat.. Když mi teta řekla, že bych mu měla dát čepici, věděla jsem že má pravdu, ale obhájila jsem se takovým způsobem, že i teta byla přesvědčená, že tu čepici nepotřebuje.. Chtěla jsem být nejlepší, nejlepší máma!!!!!! Nechápala jsem, jak někdo řekl že se těší, až mu děti odjedou na školu v přírodě, že budou mít klid. To jako vážné????? Klid, a bez dětí? Byla jsem schopna vyletět z kůže..Nebyla jsem to já. Všechno mě hned vytočilo. Mé chování se odrazilo i v manželství, najednou mi strašně vadilo že je manžel stabilně pryč. Neustálé výčitky, proč není s námi. Vzala jsem si do hlavy, že s námi zkrátka být nechce. Byla jsem přesvědčená že žije dvojí život a že má milenku. Když byl doma, stále jsme se hádali. Kvůli maličkostem. Jednoho dne jsem mu jen tak zavolala, že odcházím. Že už s ním být nechci, když on taky ne, když je pořád pryč. Zní to jako citové vydírání,že? Ale já to tak cítila, nebylo to hrané, vážně jsem balila. Vůbec jsem nevěděla kam půjdeme..Měla jsem čas, manžel se měl vrátit až za 14 dní. Nevím jak to udělal, ale téhož dne, kdy jsem mu volala, přijel domu. Celý ustrašený, zklamaný,troufla bych si říct že i uplakaný.. Celou noc jsme řešili co budeme dělat,. Ujišťoval mě, že jsme pro něj úplně všechno. Já si uvědomila,že o něj přijít nechci, že nechci, aby syn kvůli mému mindráku, přišel o tátu, představa ze si syna půjčujeme jak knížku v knihovně, mě děsila. Ne!!! Tohle jsem nechtěla. Manžel mě ujistil že to tak nenechá a hned jak to půjde, bude pracovat poblíž domova. Moc jsem si přála ho mít doma, vařit mu, prát mu, usínat vedle něj. Jak řekl, tak se i stalo. Byli jsme jak čerstvě zamilovaní. Najednou jsme si měli co říct, bavili jsme úplně o všem, bylo to skvělé. A hlavně nekonečné. Čím déle jsme spolu, tim více lituju že jsem málem zničila naše úžasné manželství. Dny utíkaly... Opozdilá menstruace se ne a ne dostavit. Až návštěva u lékaře mě přesvědčila, že hromada těhotenských testu byla v pořádku. Okamžitě jsme byli odeslání na genetiku. V ruce jsem držela složku, která kromě všech výsledků z předchozího těhotenství obsahovala i pitevní zprávu naší maličké. Nic pozitivního.. odebrali mám krev a doporučili odběr choriových klků,vzorek placenty. Byla jsem zděšená. Ale podstoupili jsme vše. Výsledky krve byli špatné, měli jsme v rodině půlené chromozomy. Co to znamená? Pokud se chromozomy nerozdělí správně, tak to má fatální následky, jak to bylo u nás. To bylo důvodem potratů. Výsledky klků prozradily, že čekáme holčičku a že jeji chomozomy nejsou správně rozděleny, ale že zdědila stejné půlení jako jeden z nás. Člověk s touto vadou žije zcela normální život. Tato vada pouze ovlivňuje početí. To znamená, že naše holčička v budoucnu bude mít problém s početí dítěte. Snad se do té doby medicína posune. Každopádně už budeme vědět a připravíme se.Těhotenství probíhalo ukázkově. Jako mé první. Nic mě nebolelo, nic neotýkalo. Ač jsem byla ke konci jako sud, nevadilo mi jít se synem na výšlap, nebo si zajít zakopat na hřiště. Měla jsem tolik energie. Blížící se termín porodu kladl otázku, jak budu rodit. Všichni kolem mě, mě ujišťovali že císařem je to nejlepší. Přece jen už jizvu po císaři mám. Chtěla jsem zkusit porodit přirozenou cestou. Co znamenal pro mě císařský řez? Bolest a hlavně epidurál, takže tento způsob porodu jsem vyloučila. Pokud císař, tak v celkové anestézii. Nakonec po konzultacích s lékařem, jsem byla přesvědčená o svém rozhodnutí. Až při cestě do porodnice s kontrakcemi, jsem manželovi oznámila, že budu rodit normálně. Nebyl čas mi něco vymlouvat. Bál se. U porodu být nechtěl, respektovala jsem ho. Malá se po pár hodinách narodila. Cítila jsem něco úžasného, tolik lásky, štěstí, nevím jak to popsat. Navíc, když mi řekli že má to kouzlíčko přes čtyři kila, že jsem bez zranění, byla jsem na sebe velice pyšná. Jo!! Dokázala jsem to!!! To jsem u prvního porodu nezažila. Za mě, přirozený, jedině přirozený porod! Malinké, dneskaže už dvouleté slečně jsme koupili náušnice s modrým kamínkem, modré, jako naděje!!! Syn svou sestru miluje, hrají si spolu, dcerka miluje svého bráchu a vůbec je netrápí že je mezi nimi sedm let rozdíl.. Miluju je!!! A já jsem opět pohodářka.
https://www.zivotbezhranic.cz/ref/140/?campaign=Novýzačátek